Kromě toho, že má domácí násilí vliv na jednotlivé členy rodiny (ohroženou osobu, násilnou osobu, přítomné děti), negativně působí i na celou rodinu jako systém.
Funkce rodiny
Každá rodina by měla plnit několik základních funkcí, ale probíhající domácí násilí omezuje jejich naplňování.
- Sociálně-ekonomická funkce – Tato funkce se týká provozu rodiny (zda-li je dostatek peněz, zda má rodina kde bydlet, co jíst apod.). Tato funkce nebývá v některých rodinách s výskytem domácího násilí výrazně narušena, v jiných naopak velmi. Například když je ohrožené osobě zakázáno pracovat, nemůže přispět do rodinného rozpočtu a rodině mohou tyto peníze chybět.
- Reprodukční a výchovná funkce – Touto funkcí se rozumí přivedení potomka na svět a jeho následná výchova v rámci dané společnosti. Rodiče by měli dítěti ukázat, jak žít slušně mezi ostatními lidmi i v rámci rodiny. Dítě se na příkladu rodičů učí, jak se má chovat a co naopak dělat nesmí. Rodina, kde dochází k násilí, ponižování, vyhrožování a k neustálým kontrolám, je pro dítě špatným příkladem toho, jak mají vypadat mezilidské vztahy.
- Sociálně psychologická a emocionální funkce – Ve fungující rodině se členové rodiny podporují, pomáhají si, plánují společnou budoucnost a pociťují, že se mají rádi. Když nastane krizová situace, ví, že se na sebe mohou obrátit a sdílet společně smutek i radost. V rodině s výskytem domácího násilí toto však chybí – násilná osoba není emočně dostupná a i když v usmiřovacích fázích vyjadřuje lásku a slibuje změnu, není možné na proběhlé násilí zapomenout. Ohrožená osoba o pravosti citu pochybuje: „Skutečně mě miluje, když je schopen/schopna mi takto ublížit?“
Rodina je tvořena vztahy mezi jednotlivými členy rodiny a domácí násilí tyto vztahy negativně ovlivňuje, ať už zažívají tito členové násilí na vlastní kůži nebo jsou „pouze“ přihlížejícími.
Vztah mezi partnery/manžely
Pokud dochází k násilí mezi partnery, je zřejmé, že je vztah mezi nimi narušen – chybí důvěra, objevuje se ostražitost, strach a nechuť ke sdílení a tělesnému kontaktu. Ohrožená osoba má obavy vyjádřit svůj názor i v oblasti výchovy dětí a svým mlčením a poslušností se snaží předcházet možným konfliktům.
Pokud je násilnou osobou potomek partnerů, mohou rodiče společně hledat možná řešení a být si vzájemně oporou. Často se ale děje to, že si rodiče navzájem vyčítají chyby ve výchově (př. „Za to můžeš ty tou svojí liberální výchovou.“).
Vztah mezi rodiči a dětmi
Ačkoli se rodiče často domnívají, že děti o probíhajícím domácím násilí neví, opak je pravdou. Děti jsou velmi citlivé vůči rodinné atmosféře a dokáží vycítit, že se mezi rodiči něco děje, a to ani nemusí být přímými svědky incidentů nebo slyšet hádku přes dveře. Dítě se pak někdy obviňuje za konflikty rodičů nebo může podobně jako ohrožená osoba pociťovat strach z osoby násilné („Co když uhodí příště i mě?“). Jindy chce zase dítě ohroženému rodiči pomoci a funguje jako jeho utěšitel a zpovědník. Na žádnou z těchto rolí ale nemá dostatečnou mentální kapacitu.
Pokud je násilnou osobou dítě, které týrá své rodiče, je zřejmé, že je vztah mezi dítětem a jeho rodičem hluboce narušen. Násilné dítě, a to nezletilé i zletilé, využívá své fyzické převahy i skutečnosti, že rodič nedokáže přestat milovat své vlastní dítě. Rodič má často tendenci dítě omlouvat a zlehčovat projevy domácího násilí. Situace bývá o to horší v případech, kdy má rodič zdravotní potíže a je na svém násilném dítěti závislý.
Vztahy mezi sourozenci
Domácí násilí může sourozence paradoxně stmelit tím, že společně prožívají vše špatné, co se v jejich rodině odehrává. Někdy se dokonce starší sourozenec pasuje do role jakéhosi ochránce. Bohužel se ale často stává, že jeden ze sourozenců začne napodobovat násilné chování, kterého je doma svědkem. Jeho obětí se pak může stát vlastní sourozenec nebo osoba mimo rodinu (např. spolužák ve škole, dítě sousedů atd.).
Vztahy se širší rodinou
Pokud dochází v rodině k domácímu násilí, širší rodina o tom mnohdy ani neví a nemůže tedy pomoci situaci zlepšit. Ohrožená osoba má totiž často zakázáno své příbuzné kontaktovat, ať už osobně nebo pomocí telefonu, a je tak odříznutá od svých blízkých. Zároveň je však pro ni velmi obtížné představit si, že by se se svým trápením svěřila komukoli jinému, i kdyby byl z rodiny. Ohrožená osoba prožívá pocity studu, viny a v neposlední řadě i strachu („Jaký trest bude následovat, když násilná osoba zjistí, že jsem kontaktoval/a své příbuzné?“).
