Domácí násilí může mít různou podobu a je podle zákona trestné. Domácí násilí může probíhat mezi rodiči, prarodiči i mezi rodiči a dětmi … zkrátka mezi těmi, kdo bydlí společně v jedné domácnosti. Domácí násilí má hodně podob s různými názvy – fyzické, psychické, ekonomické, sociální, sexuální. Někdy se dospělí perou a křičí na sebe vzájemně, oba dva útočí a oba se umí bránit. Také z toho mohou být různá zranění, ale nejedná se o domácí násilí. Domácí násilí je to, když jeden se bojí toho druhého, neumí se vzepřít jeho nadávkám nebo bití, snaží se dělat, co ten druhý chce, ale pořád to není dost dobré. Tyto role se nemění, jeden vždy útočí a ten druhý se bojí.
Asi nejvíce je vidět fyzické domácí násilí – jsou to modřiny, facky, škrábance, ale i škrcení, žduchání, držení pod krkem a jiné působení bolesti někomu druhému. Psychické násilí jsou nadávky a ponižování; zakazování přátel, prohledávání telefonu, osobních věcí, počítače; křik, vyhrožování smrtí. Další formou násilí je ekonomické (to je zadržování peněz, kontrola nákupů, zákaz chození do práce), sociální (zákaz kontaktu s kamarády, s rodiči, někdy i úplné odloučení od lidí), sexuální (nucení dělat v intimním vztahu něco, co ten druhý nechce).
Je úplně pochopitelné, že se bojíš, aby si táta s mámou neublížili, a také máš strach o sebe nebo z toho, že neumíš napadeného rodiče ochránit. Někdy se můžeš na rodiče i zlobit, že nedokážou situaci vyřešit v klidu nebo od sebe odejít.
Co mám dělat, když se doma necítím bezpečně?
Pamatuj si hlavně dvě věci. To že se rodiče hádají, není Tvoje vina. Možná jen když něco provedeš, nebo tak . Ale pokud se hádají často, nebo jeden druhého dokonce bije, není to kvůli Tobě. Nikdo nemá právo druhého člověka bít nebo ponižovat, zavírat doma nebo mu brát peníze. Nebo dělat něco, co ten druhý nechce. I když to dělá táta mámě nebo máma tátovi. V pořádku to prostě není. A druhá důležitá věc je, žeTy to za rodiče nevyřešíš.
Pokud něco podobného doma zažíváš, máme pro Tebe pár tipů, jak se můžeš zachovat:
– obrať se na někoho dospělého, komu důvěřuješ. Třeba na tetu, dědečka,… . Nebo to může být nějaký učitel ve škole, výchovný poradce, školní psycholog. Nebo vedoucí v kroužku. Řekni mu, co se doma děje;
– pokud se rodiče zrovna hádají nebo perou, a Ty se bojíš o zdraví nebo život rodiče, můžeš jít pro pomoc k sousedům;
– nebo můžeš zavolat Policii České republiky na telefonním čísle 158;
– existuje centrum, kde se odborníci věnují lidem, kteří zažívají domácí násilí. Jmenuje se intervenční centrum a je v každém kraji České republiky. Můžeš tam zavolat i ty a nechat si poradit. Kontakty najdeš na téhle stránce dole. Nebo můžeš předat kontakty tomu rodiči, který je opakovaně napadaný;
– možností je také obrátit se na krizové centrum pro děti, dospívající a rodinu. Nemusíš chodit hned osobně, pokud se na to necítíš. Můžeš třeba napsat e-mail, obrátit se na chat nebo napsat zprávu na facebooku. Kontakty najdeš na této stránce dole. V krizovém centru pracují sociální pracovníci a psychologové. Konzultace jsou bezplatné, pracovníci musí zachovávat mlčenlivost a můžeš vystupovat anonymně;
– pro řešení podobných problémů slouží také tzv. orgán sociálně právní ochrany dětí, který je na každém městském nebo obecním úřadě (většinou pod odborem sociálním a zdravotním). Pracují tam sociální pracovníci, kterým můžeš říct, co se doma děje a domluvit se, jak by se dalo nejlépe postupovat;
– můžeš zavolat na některou z linek důvěry
