Tomáš a Nikola jsou spolu dvacet let. Mají čtyři děti a bydlí ve vlastním domě na vesnici. Tomáš pracoval jako dřevorubec a Nikola se starala o domácnost, občas šla vypomoci s úklidem v místní škole a přivydělala si. Tomáš byl vždy velmi impulzivní, i jeho otec měl problémy se zvládáním vzteku. Tomáše často mlátil, když byl malý. Také má problémy s alkoholem. Asi před třemi lety Tomáš ztratil práci, protože přišel do práce opilý. Od té doby se mu nedaří najít novou práci a rodina tím velmi trpí. Nikola to Tomášovi vyčítá a snaží se ho přesvědčit, aby se více snažil. Na to Tomáš reaguje tím, že ji uhodí nebo začne škrtit, aby ji umlčel. Do toho se občas připlete některé z dětí, tak vztáhne ruku i na ně.
JAK TO VIDÍ NIKOLA
„Tomáš je prostě nemocnej, myslím, že to má po otci. Ten byl taky alkoholik a k ničemu. To přeci není normální, aby nás mlátil! Minule mě škrtil, až jsem ztratila vědomí. A taky mě mlátil do hlavy. A dceru tahal za vlasy. Musíme se bát o vlastní život. Přitom on nic nedělá, jenom doma popíjí pivo, a když mu něco řeknu, tak vylítne. Myslím, že by se měl někde léčit. Taky mu to pořád říkám, aby se nechal vyšetřit u psychiatra. Ale on mě neposlechne. Měli by mu to nařídit. Dokonce jsem i volala policii. Oni ho na deset dní vykázali, ale jak se vrátil, tak to bylo úplně stejný. Vydržel to asi čtrnáct dní. A práci si stejně nenašel.“
JAK TO VIDÍ TOMÁŠ
„Myslím, že jsem úplně selhal. Měl jsem živit rodinu, a dokud jsem to dělal, tak to bylo dobré. Ale teď na mě žena pořád jenom štěká. Nevím, jak se mám bránit, má vlastně pravdu, že jsem neschopnej. A někdy mi rupnou nervy a prostě se neudržím. Já se snažím najít si práci, ale v oboru to nejde. Tak aspoň pomáhám doma a opravuju věci, ale to bez peněz taky nejde. A žena to beztak neocení. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší, kdybych se zabil. Můj otec tak taky skončil. Nevím, jak z toho ven. Nechci jim ubližovat, ale taky nevím, jak se bránit tomu, když na mě manželka křičí. Chtěl bych, aby mě chvíli poslouchala, nechala mě vysvětlit jí, že se snažím. Ale ona pořád jen křičí a křičí a obviňuje. A já pak ani nevím, co dělám, jen chci, aby už nemluvila.“
JAK TO VIDÍ NEJSTARŠÍ DCERA
„Dřív to bylo u nás doma docela fajn. Sice taťka občas popíjel pivo, ale byl na nás hodnej. Pracoval v lese. Mamka chodila uklízet do naší školy, ale jen občas, aby měla čas na mě a bráchy. Já jsem se jí snažila pomáhat – vařila jsem, uklízela, starala se o zvířata. Pak ale taťku propustili z práce a všechno se doma pokazilo. Mamka je na něj zlá, neustále mu něco vyčítá. Pořád se spolu hádají. Taťka pije mnohem víc, než dřív. Občas pak dá mamce facku nebo i něco horšího. Někdy se k tomu připletou mladší bráši a taťka zbije i je. Já se snažím mamce a bráchům pomoci, roztrhnout je, ale často se stane, že to pak schytám já. Vůbec tátu nepoznávám, když se mnou mrští o zem. Chtěla jsem jít po střední škole na vysokou, ale to nejde, abych odjížděla na několik dnů. Našla jsem si práci jako prodavačka u nás obchodě. Nemůžu je nechat doma samotné. Hrozně se bojím, že by se někomu mohlo něco stát, kdybych tam nebyla. Musím tam být, abych je ochránila. Nejenom mamku a bráchy před taťkou, aby je nezbil, ale i taťku, aby někomu něco neudělal a nemusel za to potom nést následky. I když je teď takovej, mám ho pořád moc ráda. Přijde mi, že za to nemůže. Přála bych si, aby se to doma nějakým zázrakem spravilo a já mohla žít svůj život.“
