Martin a Martina jsou manželé téměř padesát let. Společně mají jediného syna Martina mladšího. Brali se sice brzy, ale Martině se dlouho nedařilo otěhotnět. Jejich syn se jim narodil, když jim bylo třicet let, což bylo na tehdejší dobu velmi pozdě. Byl vymodleným dítětem. I proto jej rodiče trochu rozmazlovali a snažili se mu vše přizpůsobit. Dostal všechno, po čem toužil. Když dospěl do puberty, začal se stranit a dával přednost kamarádům. S těmi se naučil kouřit, pít i krást. Rodiče vždy za syna vše zaplatili a snažili se přimět ho k nápravě. To se jim však nepodařilo. Dnes je synovi pětatřicet let a stále žije s rodiči v domě. Nikdy neměl stálou práci, nedokončil střední školu. Nemá také stálý vztah, ale s jednou ze svých známostí si pořídil dítě, o které se nestará. Svoje rodiče slovně napadá, ničí zařízení domu a jednou dokonce svoji matku fyzicky napadl.
JAK TO VIDÍ MARTINA
„Je to náš jediný syn. Vím, že za to mohou ty drogy. On byl vždycky takový hodný chlapec. Ale pak se změnil, to ti kamarádi. Já si ale myslím, že kdyby mu někdo řekl, že se musí jít léčit, tak by se to zlepšilo. Přece ho nepošlu pryč. Kde by bydlel? Co by jedl? Víte, on se o sebe sám nepostará. Já vím, že jsem na něho měkká, ale on je hodnej, když mu dám peníze na cigarety a tak. Já opravdu nevím, proč se tak chová, my jsme mu přece dali všechno.“
JAK TO VIDÍ MARTIN STARŠÍ
„Já mám toho kluka pořád rád. Ale takhle to nejde. Já se snažím teď ženu bránit, když na věc přijde. Ale opravdu se bojím, že mu jednou ublížím. On je takové tintítko, to má z těch drog. Stačí, když ho jednou praštím a může to dopadnout zle pro všechny. Ale přece se nemůžu dívat, jak křičí na vlastní matku takové sprosté nadávky. To je přece nedůstojné. Ona ho ale nechce vyhodit, a já se taky necítím na to, aby zůstal někde pod mostem. Tam by se to ještě zhoršilo, ještě by tam chytil nějakou žloutenku. Nejlepší by bylo, kdyby se šel léčit.“
JAK TO VIDÍ MARTIN MLADŠÍ
„Vím, že si naši myslí, že jedu v drogách. Je pravda, že si občas dám marjánku, ale jinak tvrdý ne. Párkrát jsem doma vyletěl. Ale to je tím, jak mě dusí. Jsem už dospělej a oni mi pořád stojí za zadkem. Hlavně máma. Pořád chodí do mýho pokoje, bere mi tam oblečení na vyprání a otravuje s tím, co bude k obědu. A pořád dokola se mě ptá, jestli už mám práci nebo přítelkyni. Je to k zbláznění. Taky chce vidět vnuka, ale já o toho kluka prostě nemám zájem. Tu holku, se kterou ho mám, jsem viděl jednou v životě. Se teď nebudu vnucovat. Ale máma s tím prostě nepřestává. Já bych si chtěl najít práci, ale nikde mě nechtějí, že nemám maturitu. A přece nebudu dělat za desítku nějakýho blbýho skladníka. To samý si vydělám, když dělám pro kámoše nějakou práci na černo. A nemusím se na nikoho vázat. To ale naši nechápou.“
