Paní Eva žila se svým manželem Adamem spokojeně 18 let. Manžel Adam byl rodinný typ, dokázal zajistit rodinu i po finanční stránce. Společně si pořídili syna. Když bylo synovi osm, tak vážně onemocněl. Adam tehdy zajistil léčbu ve vzdálenějším městě a každý den syna vozil. Zároveň pracoval a snažil se udržet rodinu pozitivní. Po nemoci zůstal syn lehce zdravotně postižený, vyžadoval speciální péči a asistentku ve škole. Eva tedy zůstala v domácnosti, aby se o něj mohla starat.
Postupně se však začalo měnit Adamovo chování. Začal být nepříjemný, háklivý na hluk, na nepořádek. Syn toto chování vůbec nechápal, rád si zpíval nebo jen tak mluvil pro sebe. To Adama rozčilovalo ještě více. Eva se ho snažila uklidňovat, bránit syna. A tehdy ji Adam poprvé uhodil. Po první facce následovalo několik týdnů klidu, Adam slíbil, že vyhledá pomoc. Evě se omlouval, říkal, že prostě jen potřebuje klid, že kdyby ona a syn nebyli tak bezohlední, tak by ani on nebyl zlý.
V té době už byla Eva úplně vyčerpaná. Syn se výrazně zhoršil v chování, nedokázal se soustředit, byl agresivní ke spolužákům. Adam sice Evu již nenapadal fyzicky, ale o to více na ni i na syna křičel. Opakoval, že je všechno její vina. Že za to, v jakém stavu je jejich syn může ona, protože ho nedokázala normálně odnosit a porodit. Že nestojí za nic jako žena ani matka. Oběma nadával, že jsou úplně zbyteční a neužiteční.
JAK TO VIDÍ EVA?
„Mám manžela ráda. Pořád se o nás stará. Vím, že ho někdy rozčilujeme a snažím se to omezit. Ale syn je nemocný a někdy je hlučnější. Já si dávám pozor, nesprchuju se, když je manžel doma, protože mu vadí hluk tekoucí vody a nepouštím žádné spotřebiče. Někdy se cítím jako ve vězení. Nevím, jestli bych neměla odejít, ale nejsem si jistá tím, jak bych to zvládla. Nemám žádné peníze a musím se starat o syna. Syn je pro mě nejdůležitější, nemůžu ho připravit o domov.
Také se bojím, že kdybych někomu řekla, co se doma děje, tak by se manžel naštval. A řekl všem, že chodím k psychiatrovi. Určitě by mi kvůli tomu syna vzali.“
JAK TO VIDÍ ADAM?
„Nechápu, jak může být Eva tak bezohledná. Já chodím do práce, já se starám o rodinu, já domů nosím peníze. A co za to doma mám? Když přijdu, nikdo se mi nevěnuje, není uklizeno, uvařeno a syn pořád někde běhá a křičí. Copak nikdo nechápe, že se po práci chci vrátit do uklizeného bytu, něco sníst a chvíli si vydechnout? Chci toho snad tak moc? Vždyť je žena celý den doma a nemá nic jiného na práci než se postarat o syna a o domácnost. Co je na tom tak těžkého? To zvládne každý. Může se mi pak někdo divit, že na ně křičím? Vždyť já jsem vytočený ještě, než otevřu dveře, vždycky to úplně vidím, zase tam bude bordel, syn bude vřískat. A ono to tak opravdu je! Tak jak nemám vybuchnout a nekřičet. Jasně, když vychladnu, tak mě to pak mrzí a občas si říkám, že jsem to asi přehnal, ale jak to mám zastavit, když mě tak štvou a vytáčí, dělají mi to snad naschvál? Já bych nechtěl tak vybuchovat, ale jak to mám udělat, když mě nikdo neposlouchá a nikdo se nezajímá, co já chci a potřebuju. Musím křičet, abych byl slyšet. Tuším, že to jde udělat asi i nějak jinak, ale nevím si s tím rady a s manželkou a kamarády to rozhodně probírat nebudu, stejně by to nikdo nepochopil.“
JAK TO VIDÍ SYN ADAMA A EVY?
„Vůbec tomu nerozumím. Dřív to doma bylo fajn. S mamkou a tátou jsme chodili na výlety, jezdili na hory a tak. Jenže pak jsem byl nemocný. Od té doby se to doma všechno změnilo. Sice nemusím do školy na celou dobu jak ostatní spolužáci a když už tam jdu, tak chodím s kamarádem, který mě tam pomáhá. Ale zpátky k tomu, co je doma jinak. Po té nemoci se táta hodně zlobí, hodně křičí. Na mamku i na mě. Bojím se o ni, ale nedokážu tátovi říct, ať není tak hnusnej. Je to asi kvůli té mé nemoci, i to táta mámě říkal. Že za všechno může ona, i za tu nemoc. Jenže nemocný jsem byl já, takže to není vina mámy, ale moje. Jestli se naši rozvedou, tak nevím, jak s tím budu žít, že jsem něco takového způsobil. A když zůstanou spolu, tak fakt nevím, co bude dál. Kdyby se to nezlepšilo, tak by bylo skoro lepší, aby spolu nebyli. Vůbec nevím, co mám dělat!“
